DIONÉ.

Jak moře Dioné se stále mění,

hned bouří rozmarem, zas dá se v pění,

zrak její hraje v modré tóny vody,

když zefyr dýše do ní píseň shody

a hnědé stíny táhnou po obzoře.

Čím líp ji znáš, tím víc v ní vidíš moře,

vše na ní půvab je a vše se vlní,

vlas, jenž jí úbělovou šíji plní,

a vlnou tmavou ňader vlnu bílou

přikrývá stěží, dech, jenž hudbou milou

zní jako moře v slunci dřímající,

krok, jenž jest vánek vodou tancující,

hlas, jenž jest jako píseň Siren sladký,

pás, jenž jest třtina klonící se zpátky,

když pták se v letu dotekne jí křídlem.

Vše po moři má, její ústa sídlem

jsou vzácných perel – však co v srdci dřímá,

se neptej, skoro strach mne před tím jímá,

snad zželelo by srdci se i oku!

Nech, ať kol tebe v lehkém tančí kroku!