Disputace.

V Toledě, tam v síni auly,

slyšet trub i kotlů řavy,

ku církevní turnaji

kvapí pestré lidu davy.

Aj, to není světské klání

aniž zbraň tu od ocele,

oštěpem jest slovo jen

scholasticky zaostřelé.

Nebijí se dvornostové,

galantní snad paladini,

bojovníci v seči té jsou

rabíni a kapucíni.

Kapuce a šabesovky,

arbekanfes, škapulíře,

bojovníkům těmto slouží

za přilby a za krunýře.

Který Bůh jest pravý Bůh?

Jest jím židův, velký, tvrdý

samoboh, jejž hájiti má

rabbi Juda, muž ten hrdý?

Aneb jest to trojjediný

lásky Bůh, ctěn od křesťanů,

jejž tu hájí frater Jose,

kvardian od františkánů?

Mocí pádných důvodů

po řečnicku sestavených

nezvratnými citáty

slavných mužů propletených

hodlá každý svého soka

přímo ad absurdum hnáti,

a mu božství pravého

o svém Bohu důkaz dáti.

Uzavřeno mezi nimi,

že kdo podlehne v tom boji,

v soupeřovu víru změnit

povinnen jest víru svoji,

že se žid dá svatým křtem

za křesťana posvětiti;

naopak že křesťan se

obřízkám chce podrobiti.

Každý z nich má jedenáct

společníků v průvod daných,

osud jeho v plesu, žalu

sdílet, věrně odhodlaných.

Pevni u víře jsou mniši,

kvardiana společníci,

z bedny s vodou svěcenou

upravují křtitelnici;

kaditelnou máchají,

až se žhavé uhlí trousí,

jejich odpůrcové zatím

obřezací nože brousí.

Obě čety pohotově

před šraňky již v sále stojí,

lid pak s netrpělivostí

čeká na znamení k boji.

V prostřed dvora pod nebesy,

na nichž skví se samé zlato,

sedí král a královna;

děcku podobá se tato.

Tupý nosík francouzský,

v tváři samé laškování;

kouzlem jsou však rubínová

ústa v sladkém usmívání.

Krásné, vrtkavé to kvítko –

věčně budiž oželeno –

od břehův Sekvany jaré

ubožátko přesazeno

v škrobenou sem bylo půdu

v grandezzy hispaňské síni;

dříve sloula Blanch’ de Bourbon,

donna Blanka sluje nyní.

Pedro nazývá se král

ještě s příjmím Ukrutného,

avšak dnes, pln jemné mysli,

lepším jesti jmena svého.

V dobrém rozmaru hovoří

s dvorní šlechtou, baví hostí,

ba i k židům, mouřenínům

mluví mnohé zdvořilosti.

Král si totiž zamiloval

velmi tyto obřezance,

oni velí vojskům jeho,

dohlížejí na finance.

Avšak tu již víří bubny,

a trub hlahol připomíná,

že již obou velikánů

disputace započíná.

Kvardián od kapucínu

vyřítí se v zbožném vzteku,

brzy kňučí, brzy skuhrá,

brzy řve zas v divém jeku.

Jménem otce, syna, ducha,

divůplné trojjednosti

počne z žida kleté símě

vymetati s pobožností.

Neboť v sporech takových se

v židu kryjí diblíkové,

ti jej vtipem opatřují,

důvody mu šeptaj’ nové.

Tu pak když jsou vymeteni

ďábli mocným exorcismem,

započne mnich dogmatikou

a pak dále katechismem.

Vypravuje, že se v božstvu

osoby tři zahrnují,

které, hodí-li se tak,

v jedinou se proměňují –

tajemství to, které jen

zcela může pochopiti,

kdo dovedl z tuhých pout

rozumu se vyvětiti, –

vypravuje: v Betlemě

jak jest Boha porodila

panna, která panenství

nikdy byla neztratila,

kterak světa vládce mocný

v jeslích mile odpočíval,

a naň s volem o závod

nábožně se osel díval.

Vypravoval, kterak Pán

do Egypta prchnout musil

před Herodem, a jak na to

hořká smrti muka zkusil

za Poncia Piláta,

jejž jsou židovští ti kati,

farisei, přinutili,

ortel smrti podepsati.

Vypravoval, kterak Pán

když byl třetího dne z hrobu

povstal, přímo do nebe

odletěl tu samou dobu;

kterak ale, až ten čas

přijde, zas se na zem vrátí,

v Jozafatu živých, mrtvých

v přísný soud svůj bude bráti.

„Třeste se,“ tak volá mnich,

„před tím Bohem, jejž jste bili,

jejž jste trním mučili,

jejž jste krutě usmrtili.

Vrahové jste, Kristův život

pronárod Váš mstivý shasil;

vždy vraždíte smířitele,

přichází-li, by Vás spasil.

Židé, vy jste shnilé mrchy,

v nichž příšery děsné sídlí,

vaše těla kasárny jsou,

v kterých pluky ďáblů bydlí.

Tomáš z Akvina tak praví,

pravoslavných pro své cnosti

miláček, jejž nazývají

velkým volem učenosti.

Židé, vy jste hyeny,

vlci jste i šakalové,

kteří ryjou hroby, aby

ssáli z mrtvol síly nové.

Židé, židé, vy jste svině,

paviáni, netvorové,

nosorožci, krokodili,

krvechtiví úpírové.

Vy jste krkavci a sovy,

kalousové, dudci, výři,

basiliškové a sejci,

noční dravci, netopýři.

Slepejši jste, chřestýši,

ropuchy a pružné zmije,

prašivcové – Kristus Ježíš

potře Vaše kleté šíje.

Či snad chcete, zatracenci,

spasit ubohé své duše –

tu nechť z nepravosti stánu

každý k zbožným místům kluše,

tam ku chrámu lásky věčné,

tam kde spásy pramen hrčí

v požehnané míse křestní, –

tam ať hříšnou hlavu strčí.

Vyperte tam staré hříchy,

vyperte i nepravosti,

plesnivinu zastaralou

smejte s duše v důvěrnosti.

Slyšíte své nové jméno?

volá hlas to Spasitele;

vydrbejte sobě hříchu

havěť v lůně smířitele.

Bůh náš, ten jest láska pouhá,

a jak beránek jest tichý,

na kříži svůj život skončil,

aby smazal naše hříchy.

Bůh náš ten jest láska pouhá,

Kristus Ježíš jmenuje se,

jeho skromnosť, snášenlivosť,

následovat snažíme se.

Proto také jsme tak jemni,

lidumilí, beze sporu,

tiši jak ten smírce věčný,

rovni beránčímu vzoru.

V nebi budem jedenkrát

dlít co zbožní andílkové,

procházeti se tam blaze,

v rukou proutky liliové.

Místo hrubých kuten budem

nosit oděv nejskvostnější,

zlaté střapce, drahé látky,

k tomu stužky nejpestřejší.

Žádnou pleš víc! vrkoče

kolem hlav tam libě vlají,

krásné panny nám tam vlasy

v pěkné copy zaplétají.

Poháry tam na víno

mnohem větší obsah jeví,

než jsou tady dole sklenky,

v nichž se pění šťáva révy.

Naopak zas úzčí mnohem,

než jsou tady ústa ženy,

budou dívčí hubičky

v nebi pro nás připraveny.

V pití, líbání a smíchu

věčnost mile chcem užívat,

v nadšení pak „Hallelujah“,

„Kyrie elejson“ zpívat.“

Takto skončil křesťan. Mniši

myslí, že již spása tluče

na židovské srdce, protož

křestní zboží snášej’ ruče.

Židé však se vody štítí,

ošklíbají se jak v křeči.

Na to počne rabbi Juda

odpovídat touto řečí:

„Abys pro své símě zmrvil

lad i úhor ducha mého,

pocákal’s mne hnojním kalem

potupného slova svého.

Tak jde každý za methodou,

jakou osvojil jest sobě,

a než bych tě proto haněl,

smířen vzdávám díky tobě.

Pro židy se nehodí

učení o trojjednosti,

neboť v regula de tri

cvičeni jsou od mladosti.

Že jest ve tvém Bohu tré,

tré jen osob obsaženo,

skromné dost, šest tisíc bohů

bylo v dávném věku ctěno.

Neznám jest mi Bůh, jejž Kristem

líbí se vám jmenovati,

také nemám potěšení,

jeho pannu matku znáti.

Líto mi, že jedenkrát –

dvanáct set let tomu asi –

zažil v Jeruzalémě

trochu nepříjemné časy.

Zdaž jej židé usmrtili,

dokázati teď by nešlo,

ježto corpus delicti

třetího dne v ztrátu vešlo.

Že by příbuzen byl s Bohem

naším, není bez námitek

věta tato; pokudž víme,

neměl Bůh náš žádných dítek.

Bůh náš nikdy neumřel

jako útlý beráneček

za lid, neníť slaďouninký

filantrop a blouzniveček.

Bůh náš láska není, on

vrkot sladký nezná žádný,

neboť on jest pomsty Bůh,

věčný Bůh to hromovládný.

Kdo byl hřešil, toho jistě

stihnou blesky hněvu jeho,

pozdní potomkové často

trpí za hřích děda svého.

Náš Bůh, ten jest živý Bůh,

v nebeské pak nesmírnosti

existuje dál a dále

od věčnosti do věčnosti.

Bůh náš, ten jest také zdravým

Bohem, žádným pouhým mythem,

jak oplatek tenkým, bledým,

aneb stínem nad Cocythem.

Bůh náš silen – v rukou svých

slunce, měsíc, hvězdy nese,

pokyne-li, trůn se boří,

národ hyne, svět se třese.

On jest také velký Bůh,

David pěje: Kdož pak mohou

pojmout velikost tu, země

jest jen trnož jeho nohou.

Bůh náš hudbu miluje,

slavnostní zpěv milý je mu,

avšak jako rochot selat

zvuky zvonů hnusí se mu.

Levjathan je ryba, která

na dně mořském život tráví,

s ní se celou hodinu

každodenně Bůh náš baví –

vyjma devátého Abu,

kterého dne lid náš želí

chrámu svého spálení;

v ten den bývá promrzelý.

Levjathana počítají,

na sto mil že má své délky,

ploutve jak král Ok z Basanu,

ocas jako cedr velký.

Maso má však delikátní,

želva nemá takového,

a Pán pozve o vzkříšení

vyvolené lidu svého,

mudrce a spravedlivé

ku tabuli vystrojené,

by požili z ryby jídlo

Bohem samým upravené

s bílou máčkou česnekovou

neb na hnědo zapražené,

s kořením a rozinkami,

v dobrém vínu uvařené.

V bílé máčce plovou kousky

řetkve, nakrájené čistě –

takto upravena, bratře,

zachutná ti rybka jistě.

I ta hnědá jest tak chutná,

totiž ona rozinková,

ta nebeský pamlsek,

pro tvé břiško v sobě chová.

Co Bůh vařil, dobře vařil!

pročež, mnichu, říci dej si,

obřízkám se podrob chutě

a na rybě pochutnej si.“

Lákavě tak rabbi mluví,

s úsměvem a vybízivě,

průvodci pak zdvihají

nožíky své ruče, živě.

Avšak mniši na své víře

jako skály stojí pevně,

lákavému nabízení

všichni odporují zjevně.

Po židu zas mluví znova

katolický řečník rázný,

opět spílá, každé slovo

nočník jesti, a ne prázdný.

Na to odpovídá rabbi

zdržovanou horlivostí,

ač mu srdce překypuje,

tají vztek svůj přece dosti.

Na Mišnu se odvolává,

na výklady, na traktáty,

také z Tausvesjontofu

pádné přináší citáty.

Ale jakou potupu

slyšet musí od soupeře.

Praví tento: „Tausvesjontof

ať se ke všem čertům béře!“

„Tož jest po všem, o můj Bože!“

vyděšen tu rabbi vřeští,

trpělivost jest ta tam,

pojednou mu hlava třeští.

„Neplatí-li Tausvesjontof,

což má platit? Věčná muka!

Pomsti, Pane, hnusný skutek,

ztrestej zlosyna Tvá ruka.

Neboť Ty’s ten Tausvesjontof!

Nech ať zlosyn mrzký zkusí,

že Tvé uražené jméno

v něm se krutě pomstit musí.

Uvrhni jej do propasti,

sešli naň tu samou psotu,

jak jsi trestal pro vzpouru

zrádce Kory bídnou rotu.

Zahřmi nejlepším svým hromem,

zkárej tuto hnusnost ještě,

vždyť’s měl přece na Sodomu

i Gomoru sirné deště.

Stíhni, Pane, kapucíny,

jak’s učinil Faraonu,

když nás i náš náklad těžký

stíhal v nekonečném honu.

Rytířů sto tisíc táhlo

za tím králem z Izraima,

pohled na jich strašnou zbroj

každé srdce hrůzou jímá.

Tu jsi, Pane, mocnou rukou

krále i voj jeho chopil,

a jak koťat bídné plémě

v červeném je moři ztopil.

Ztrestej, Pane, kapucíny,

dokaž padouchům těm smělým,

že neshasly blesky hněvu,

a že vládneš hromem celým.

Tvého vítězství pak slávu

věčně zpívat chci a hlásat,

a jak Mirjam za víření

kotlů budu tančit, jásat.“

Zuřivě tu v slova jeho

skáče mnich a zlostně křičí:

„Raděj tebe, proklatého

Hospodin ať zkazí, zničí!

Vzdorovat chci ďáblům tvým,

tvému Bohu muchožeru,

Belialu, Astarotu,

Belzebubu, Luciferu.

Vzdorovat znám strašákům tvým,

blbosti tvé směšné, temné,

neb jsem požil svaté tělo,

Kristus Ježíš vešel ve mne.

Kristus tělesný můj pokrm,

chutná líp než Leviathan

s česnekovou omáčkou,

kterou uvařil sám satan.

Ach, než bych se ještě hádal

a jen slova dále řekl,

raději bych na hranici

tebe a tvé druhy pekl.“

A tak trvá dále turnaj

pro Boha a pro vyznání,

marné jest však obou soků

vřeštění i nadávání.

Dvanáct hodin trvá souboj,

jenž se nezdá konce míti,

paničky se potí silně,

obecenstvo mdlobu cítí.

Také dvůr jest netrpěliv,

mnohá panská zívne sobě;

spanilé své manželky

táže král se v této době:

„Rcete úsudek mi svůj,

kdo má vítězem zde slouti,

chcete se snad pro rabbina

neb pro mnicha rozhodnouti?“

Donna Blanka hledí naň,

a pak jako v přemýšlení

čelo rukou kryjíc, praví

za několik okamžení:

„Nevím, na své straně kdož

v zápasu tom pravdu mají,

zdá se však, že mnich i rabbi –

obadva že – zapáchají.“