DISSONANCE.

Akkordem nedoznívá

má píseň prosebná –

vždy v konec výkřik zbývá

tak neharmonický.

A není melodie

a není souzvuku –

vždy výkřik ten jenž vyje

zlým chladem do noci.

A v smutku sešeření,

jenž do duše mi pad’,

přehlížím účty denní

a svoje dluhy zlé,

ty dluhy které vryty

tak v srdce hluboko...

A jak pes příliš sbitý

si smutně ulehám.

A tiše hledím k ránu,

jež stejně včera, dnes,

a novou čekám ránu,

jež vnikne ještě hloub...

A léta možno prožít

ten bludný život psí,

a možno denně množit

svůj hořký smích a zášť..!