DISSONANCE.

V knize své lásky, tuším, ještě dlouho

my nedojdeme ku poslední stránce,

kde stojí psáno: s Bohem, slavná touho –

nás nevyruší tvoje dissonance.

Ty žijí v nás a v našem štěstí stále,

dny zarmucují, probouzejí nás ze sna

a postačí nedopatření malé,

by v zimy dech se proměnila vesna.

Jsou na stráži, jak přísní eunuchové

a nelze slyšet jejich tichých kroků,

když u nás jsou a zraky smaragdové,

když na nás upírají bez nároků.

Pohledy naše úzkostlivě střeží,

polibky naše klidem ochlazují,

životem s námi parallelně běží

a jako my zoufale vegetují.

A struny duše jimi rozvířené

v akkordech smutných beznadějně zvučí,

aby si v příští chvíli nestřežené

padaly rozjásány do náručí.

Tak každá chvíle sensace má jiné

a jiný styl a rythmus dissonance,

že nelze dočíst v knize Venušině

a klidně zemřít při poslední stránce.