Disticha.

Bouřně život dál se valí, réva v číši vysýchá,

než dno její bude prázdné, veršovat chci disticha.

Hexametr s pentametrem teď juž holá kostra je,

na ty struny, na ty flétny moje píseň nehraje.

Z celé duše nenávidím učený těch veršů krám,

a přec rád bych zahvízdnul si krátký, ostrý epigram.

Moudrost, jaká v číši skryta a již skytá dívčí ret,

mohou líp dva krátké řádky nežli epos vyprávět.

Plamen vášně krátký vždycky stačí v dvojverš ohnivý.

Pegasa chceš chytit v letu? rychle vjeď mu do hřívy.

V umělé než sloky vpravíš píseň svého varyta,

bleskem zmizí, v zrak ti stříkne jiskry svého kopyta.

Chceš-li líbat, ku polibku dvojích rtů vždy potřebí,

dvoum skloněným nad kolíbku děcka zdá se o nebi.

Plané růže! ať se o vás na krev pedant popíchá! –

Na tvých ňadrech veršoval jsem moderní ta disticha.