DÍTĚ.

Ó dítě, jak se sladce směje

a bezstarostně rtů tvých květ,

a přece tolik beznaděje

ti chystá celý pustý svět.

Ó květe vonný, jemný, bílý,

tvá hlavička se v smíchu chýlí,

a ten tvůj úsměv je tak milý,

že nelze ani povědět.

Ty rovné jsi všech králů dětem

a krásy víc v svém líčku máš

a přece kleto celým světem

se opuštěno ubíráš.

Ty milujících plode svěží,

ty nocí, v kterých hvězdy sněží,

jsi výdechem, co něhy leží

v tvých úsměvech, co lásky máš!

A vidím boudoir teď malý,

jenž prosycený vůní jest,

koberce těžké vše kol halí,

na nichž zřím těžké růže kvést.

Jest uměle vyzdoben celý,

a okna kryje závoj stmělý,

by polibků jich neviděly

truchlivé sbory němých hvězd.

Sem lásku svoji ukrývali,

kdy její manžel, starý tak,

kterému za peníz ji dali,

v sen těžký zavřel mdlý svůj zrak.

Polibků skvrny jako růže

jí na ňadra ty rety muže

vždy tiskly, když ji vinul úže,

až zapomněli na vše pak.

Těch nocí všech, ó dítě lásky,

tys posvěcený bylo plod,

kdy manžel, čelo samé vrásky,

svůj chabý zrak v tvé líčko vbod’.

A viděl v tobě tahy cizí

a zachvěl se jako list břízy,

kdy poslední pták v dálce mizí

a uletá přes pláně vod...

Tam v ložnici své ženy šeré

tě od tvé matky oderval

ten stařec vzteklý, tisíceré

ti nadávky a kletby dal.

Máť v hořečce po tobě vztáhla

svou ruku, marně vedle sáhla –

kol prázdnota jen neobsáhlá:

ó noci, v nichž ji rdousil žal!

Ó třeštění a slzí moře

a muka s bídným mužem žít, –

ty, dítě, nevíš, co je hoře,

a kolébáš se v sen a klid.

Pak stará žena za plat malý

tě vychová, ty seznáš žaly

a bezejmenné v cizí dáli

kdes budeš krutou nouzí mřít.

Ó plode lásky, úsměv sladký

má květ rtů tvých a milou zář,

Ty sníš, že čelo drahé matky

se chýlí k tobě na polštář.

Když zřím tvých očí modré květy,

když slyším „máma“ lkát’ tvé rety,

vždy jest mi, jak bych osud kletý

měl udeřiti v sprostou tvář!