Dítě lásky.

Vedle bílé růžičky

červená se kvítko –

vedle bledé matičky

rostlo hezké dítko –

a když rozum chápalo,

plakalo to dítko.

„Ach já nevím, co to je? –

když si s dětmi hraji,

nedají mi pokoje,

smějí se a lají –

ach já nevím, co to je,

že mi všichni lají?“

„A má matka rozmilá

zarmoucena sedí,

sedí celá unylá,

smutně na mne hledí –

ach já nevím, co to je,

že vždy smutně hledí?“

„Jiní mají tatínka –

mně prý dávno umřel,

tak mi říká maminka,

aniž jsem ho uzřel –

ach já nevím, co to je,

že by byl už umřel?“

„Umřel – a proč nechodí

matka v svatou dobu,

proč mne nikdy nevodí

k tatínkovu hrobu? –

ach já nevím, co to je,

že my nejdem k hrobu?“

„Když se večer modlívám,

k nebi upna zraky,

za dědečka prosívám,

za babičku taky –

ach já nevím, co to je,

proč ne za něj taky?“

„Lidé si cos šeptají –

když si s dětmi hraji,

smějí se mi potají,

smějí se a lají –

ach já nevím, co to je,

že mi všichni lají?