DÍTĚ LÁSKY

Neplač, hochu černooký,

sčesej hebké vlásky,

jdi jen dál – tvůj je svět celý,

vždyť jsi dítě lásky!

Dítě šlo a očko jeho

se mu rozesmálo,

když si s dětmi na výsluní

šťastně, tiše hrálo.

Slouchá matka pozorlivá,

slyší dětské hlásky –

„Sem, mé děti, – člověk neví,

je to dítě lásky!“

Dítě šlo a očko se mu

hladem zarosilo,

u prvních když dveří cizích

o chléb zaprosilo.

Dala dobrá žena chleba

tvrdší nad oblázky –

„Sotva vlastní děti živím –

jakžpak dítě lásky!“

Na hřbitov šlo, usedlo si

na prvním hned hrobě,

naleznul ho hrobník starý

v pozdní noční době.

Vyvedl ho kmet a v čele

kaboní se vrásky –

„Přec se nejvíc nabědujou

také děti lásky!“