DÍTĚ NA DVOŘE

Kdo nemá zubů, směje se dolíčky,

když někdo milý přijde na oči,

bradou ho pozdraví, modrá zář pod víčky

v obláčku bělma se otočí.

A ručky peří ani srst neleká,

dva dárci jsou to, dva smělci,

ti vědí, že zvíře je bratrem člověka,

co zapomněli již velcí.

Kuřatům sypou a holuby hladí,

králíky hladí i prasátka těžká,

a právě se chystají pohladit kradí

i mladého ježka.

Na letním dvoře pod modrou bání

rokuje kouzelný sněm:

mňoukání, mekání, zakokrhání –

jen lidský vladař je něm.

Radost je, slunce je, celý dvůr zašumí

jediný radostný sbor...

Kdo nemá slov ještě, ó jak ten rozumí

všemu, co povídá bratrský tvor!