Dítě na hrobě matčinu.

Poupátečko! co tu činíš

Na tom hrobečku?

Proč ručičky tak žalostně

Zdvíháš k měsýčku?

Proč tak kvílíš, až ti hořem

Srdce usedá,

Co tvé očko uslzené

V hřbitově hledá?

Vichry jako led mrazoví

Na tebe vějí,

Že se třeseš, až ti zymou

Zoubky chřestějí?

Pojdiž, smutné ubožátko,

Pojď se mnou domů;

Mohlobys způsobit tílku

Smutnou pohromu!

„Ach, předobrý muži! nech mne

Na hrobě sedět;

A skrz hořkých slzý potok

Do něho hledět.

Nech, ať ručičkama lomím,

Třesu se zymou,

Však, ač outlé jsou mé oudy,

Proto nezhynou!

Kyžbys věděl, co ten smutný

Pahorek kryje,

A pod jeho drnem jaké

Srdéčko hnije!

Kyžbys věděl, jaká starost,

Jaké milosti

Časné mi tady práchniví

V šeré temnosti.

Ach, má máti, drahá máti!

Ty mne nevidíš,

Aniž opuštěné dcerky

Žalost neslyšíš!

Dcerky, která na tvém hrobě

V noční mhle chřadne,

A jak mrazem připálená

Růžička vadne.

Dobrý Bože! vyslyš prosbu

Mé nevinnosti,

Dej, ať na matčinu hrobě

Složím své kosti!

Aby smrt mne, jak v sen libý,

Ukonejšila,

A mateřským drahým prsoum

Opět vrátila!“

A Bůh dobrý, slyšev prosbu

Dceřinu, seslal

Cheruba, by k dobré matce

Do nebe ji vzal.

Duše nevinná se vznesla

K obloze. Tělo

Na matčinu hrobě ráno

Zstydlé leželo.