Dítě Prahy.

Má bílé čelo, bujné, zlaté vlasy,

a ruměn broskve v liliové tváři!

A z očí kouzlem nevystihlé krásy

pod stínem brv, jež dlouhé jsou jak střely

a nad víčky svůj půvab rozestřely –

jak azur temný její duše září.

Jak její krok i její řeč je ticha,

leč sladká tak, jak máj kdy v srdce dýchá.

Jen oděnou ji spatřit v šaty nové –

již kruh mých přátel andělem ji zove

a družky její závisť leká bázní;

leč Příkop našich všichni hrdinové,

ti bez oddechu – za ní jen se blázní!