Ó, DÍTĚ, RCI MI...

Ó, dítě, rci mi, co dělá chudobka naše...?

Víš, v tichý podvečer vyšli jsme procházkou –

hořelo nebe a hořely hory i lesy

a srdce bila nám v divoké rozkoši štěstí –

víš o tom, dítě...?

Příroda vzlykala v dusivém objetí,

neb tenkrát ponejprv s Vesnou si polibek daly – –

Šly vody potůčkem tajemně zurčíce,

skřivánci zpívali první své písně –

vždyť víš, jak plakalas, když nám je červánek zhltil...

Však bylo tichounko – Příroda vzlykala

vlažnými oddechy jarního snění –

a my jsme slyšeli potůčky šumět...

Šuměly, zurčely stříbrné potůčky

a Tvoje oči se blouznivě vpíjely do nich – –

– – a země voněla omládlá, toužící,

jak vzplát by do květů chtěla – –

Oh, vím, jak v zahřátém ňádru

juž se jí poupata chvěla

v bolestném čekání rosy a vzduchu a světla...

Potůčky zurčely – – krajina kvetla – –

Teď víš juž, dítě, as, jak se to stalo:

K západu mračno jdouc, v krvi si hrálo

jak dítě v postýlce, když máť je do spánku nutí,

a tiše broukalo se slunkem hrajíc – –

Nuž, Ty – víš? – klesnulas na mladou zem,

vznešena láskou a veliká štěstím,

až hlas Tvůj rozehřál vonící lada:

Jak Tě mám ráda...! – – –

A krajem táhlo dál: Oh, ráda, ráda...!

Stříbrné potůčky hrály a zurčely,

skřivánek umlkl u nebe kdesi –

a já se rozhledl omládlým večerem:

Hle, u Tvých nohou, zázračné dítě,

bělostná chudobka rozkvetla – – vezmi ji! –

Vždyť Tvoje píseň ji budila ze sna – –

Vezmi ji, chudobku – bělostnou chudobku,

bude nám vzpomínat na krásnou píseň,

bude nám rozkvétat z bělostných poupátek

v bělostná kvítka a v bělostné plody – –

Chudobka bude nám do lásky svítit...

Nuž, dítě, rci mi dnes: Co dělá chudobka naše...?