DÍTĚ U MOŘE.

Skal vápencových plochy nachýlené

se k moři níží stupeň po stupni,

k nim příboj v stálém návratu se žene –

a na nich, k stupni skály přitulené,

mé dítě drobné v tichém spánku sní.

Kam oko dohlédne, se moře šíří

v své nádheře, tak plné luzných změn,

až v dálku, zahalenou ve šlojíři –

zde na břehu se dětské líčko pýří

a pod čílkem se rodí dětský sen.

Zde, poukryté měkkou vlnou roucha,

sní lidské lásky vypučelý květ –

a příboj vln až k nožkám děcka šplouchá,

jež vedle moře míň jest nežli moucha,

ač roditelům víc je nežli svět.

Vln příboj vyhazuje mořské kraby,

v ulitách měkkýše a hvězdice,

jak vlna šumná mně tím říkala by:

Co, bláhový, tvůj tvoreček je slabý?

Hle, takých vyvrhuji tisíce!

Však poslouchám-li, v okamžiky příští

už jinou mluva vln se zdá mně být:

vždyť laškovně tak vody svoje tříští,

tisícem krůpějí se v slunci blyští,

jak děcku sen by chtěly vykrášlit.

Jak tvoru, jenž je žití mého osou,

by moře kolébavku šumělo,

jak zlíbati by chtělo nožku bosou

a zářných perel rozptýlenou rosou

by dát mu chtělo pocel na čelo.

Jak říc by chtělo: „Blaze dřímej, dítě,

spi klidně, květe lidské milosti!

Vždyť ty, i tvorové, jež chovám v skrytě,

i vlna, která písní ukájí tě,

i já, i svět – jsme děti věčnosti...“