Dítě umírající.

Ponocuje chudá žena;

Ku dítěti nachýlena

U lože po tichu sedí,

A co asi tuší

Ve bolavé duši,

City její vědí.

„Běda, máti!“

Volá choré dítě,

„Milá máti,

Oko moje nevidí tě:

Ale vidí, vidí

Samé divé lesy

A nijaké lidi!

Běda, máti,

Milá máti,

Oko moje nevidí tě!

Duše má se děsí.“

Na to máti ku milému

Pacholíkovi chorému

Ukojivě dí:

„„Sen, ubohé dítě,

Maně tebe děsí.

Upokoj se

A neboj se!

Nejsou tuto lesy;

Máti u tebe sedí.

I ve šeré noci době

Není se co báti tobě.

Bůh o tebe vede péči,

Pomoc udělí a tě uléčí.““

Ponocuje chudá žena;

Ku dítěti nachýlena

U lože potichu sedí,

A co asi tuší

Ve bolavé duši,

Její city vědí.

„Máti! milá máti!

Nebudu se báti.

Viz, ej, pacholíka tady;

Na peruti letí,

Kyne mi a ukazuje

Utěšené sady

A zelené háje,

Jako ráje.

Duše moje veselí se.“

Pacholíček utíší se.

Máti se dítěti

Do náručí vine; –

Rosa z oka jí se line –

Líbá, rosí bílé čelo,

Líbá fialové líce:

Ledovité ale tělo

Líbání necítí více.