Dítě v trávě

Samota v stromech krčí se. I krásu

tu sotva zříš, jen těžkou práci. Drsnými

jen slovy, potem těl vzduch nehne se tu provát.

A péčí o dobytče sotva času

se starat o dítě, je pomilovat.

Snad němá láska ve všem konání,

v tom drsném shonu, ve zvyku, v tom tichu,

v pokorném očekávání

i v tuposti i v každém hříchu,

v té chudobě se skrývá zarytě.

Kdes poblíž dítě samotné si hrálo.

Den ze dne zvyklo si již a se smálo.

Vše cosi zvlášť se stará o dítě:

den slunečný, pláň písečná, les v dáli,

stříbrná voda, vítr, cizí svět jenž chválí,

kouř nad střechou a luční trávy dech.

Snad plodem uzrá, doroste v těch zdech

v něm vykupitel sladký? Moře přepluje

i světy přejde k srdci od srdce,

dům od domu, všem novou lásku zvěstuje?

Sám sobě že tu rost a že tu skryt

jen trpkou lásku opuštěných musil pít,

ze od všeho se učit musil, sám a sám,

že nad ním nebe klenulo se jako chrám?