DÍTĚ Z ULICE.

Městem se proudil lidstva hluk i dav,

na ulici jej matka zrodila,

byl prý to hezký kluk a při tom zdráv,

však matka – ta to smrtí splatila;

kolem se zvědavý lid shromadil,

ten prvou mu již záři zahradil,

jež padnout měla jeho na líce –

tak přivítáno dítě z ulice.

Nevlídna objala jej ruka pak,

však krátký byl i macešský ten čas,

neb sotva svět že poznal jeho zrak,

byl na ulici krutě vržen zas,

ta po mateřsku náruč rozpjala,

jej odchovala, lůžko vystlala

a těšila se tomu velice,

když bujně rostlo dítě z ulice.

Nekaždý strůmek v skále zakrní,

nekaždý paprsk hasne ve mraku,

on rozkvetal jak poupě na trní

a žhavou měl i jiskru ve zraku;

z pod závojů se dámy vznešené

na tváře usmívaly růměné,

a již jej líbat chtěly na líce –

než zpomněly – toť dítě z ulice.

Když potom v květ se poupě rozvilo,

ač mrazivá jen pěstila je zem,

tu mnohé srdce po něm toužilo,

jež tlouklo pod hedbávím, pod zlatem;

pán krev mu ssál a sílu mladých let

a paní vábný trhat chtěla květ:

tu srdce vzbouřila mu vzteklice –

palácem třáslo dítě z ulice.

Nastala doba bujné svobody,

divoká ve mraku jak žhavý blesk

a ač naň dštily bouře v závody,

on v bouřích přece nikdy nezastesk’;

mozolnou pěstí chléb si dobýval,

z ulice žil a na ulici spal,

a zlatá klenba nebes světnice

přikryla volné dítě z ulice. –

Březnový čas vypustil divý květ,

pod ním se skrýval jedovatý had,

po pražských ulicích on rozeset

v zahradě vzkvítal strmých barikad;

i v srdci jeho krvavě se vzňal,

když na nejvyšší barikádě stál,

až prapor z mrtvé kles’ mu pravice –

pod dlažbou dřímá dítě z ulice.