DÍTĚ.

Je ticho v síních, jenom chvílemi

kdes šustne krok a přejde tmavý stín,

když sestra potichu jde chodbami.

A slunce svítí venku, jaro je,

a okny zaléhá sem ptačí zpěv.

Už přešla čtvrtá – konec návštěv je,

jen na třídách jsou dvéře zavřeny,

tam prodlít smí, kdo přišel potěšit.

V tom ve zpěv ptačí zazněl lidský zvuk –

písk doktor, skoro taky jako pták,

a vyběh po schodech a znovu písk,

a zašel na „špígl“. Tam plavaly

ve džberu krve hadry beztvárné,

kus vaty a lidského masa kus,

a pruhy vody s krví smísené

se táhly ke kanálku uprostřed.

A na okně – jak skřítek bizarní

by v lahvi skryt byl – tak tam do lihu

je ponořeno lidské embryum –

po posledním tu zbylo potratu –

a šklebí divně se, snad na lahve,

v nichž hypermangan rudě rozpuštěn,

snad na lysolu láhev neplnou,

a na tamponů slušnou hromádku,

a na krabičky s mastí rtuťovou,

či na zahradu sluncem zalitou,

či na zpěv ptačí, v lih-li zaléhá.

To všechno doktor mžikem přehlédl,

šat bílý hodil na železný stůl, –

i jeho trnož krví zalit byl,

jak po gumové pleně stékala.

Pak křikl v chodbu: „Sestro, malou sem!“

Tím výkřikem jak cosi natrh' by,

kdes klika cvakla, a hned strašný ryk

se nesl pavilonem. „Nechte mne!“

To znělo ve škálách a zmíralo,

a znovu síní světlou neslo se,

a sotva rozuměls a poznal jsi,

že lidský hlas – a dětský hlas že to.

A sestra nesla tvora na „špígl“.

Tak děcko se jí v rukou zmítalo,

že sotva šla. Je na stůl složila,

to dítě, sotva starší šesti let,

sem, na ten stůl, jenž hostil nevěstky

a ženy těhotné, jež pomoc' daly si.

A za hrozného křiku dítěte

mu doktor mnohé rány ošetřil,

jež celé tílko, drobné, vychrtlé,

už pokryly, že rozpadalo se.

Pak znavené a zpola omdlelé

zas děvče sestra v lůžko odnesla.

A vracejíc se, hovor zaslechla –

kdes ze třídy se oči dívaly

tak vyděšené, zpola zvědavé.

Tam zašla. „Je to, milá sestro, kříž –

že tolik křičí –?“ „Nedivte se přec,

vždyť je to strašné, jak už vypadá!

A hleďte, dnes jsem teprv slyšela,

co vlastně stalo se s ní hrozného.

Tam na sál přišla jedna návštěva,

jež vedle její matky bydlela.

Ta matka – víte, – toho dítěte –

ji prodala, tak řekla do slova,

a pětku dostala prý, věříte?

od poručníka toho dítěte,

a sama prý jí ústa zacpala,

když násilnil ji. Šest jí bylo let.

A syfilitik je ten poručník,

to on to dítě takhle nakazil.

To všecko povídala sousedka,

to slyšela a viděla prý též –

co říkáte? – A je to strašný tvor,

ta holka – „kurvo“ řekla mi,

když k doktoru jsem prve nesla ji!“

Ty dítě, dítě, strašná výčitko

a hrůzo hrůz – což nevíš, že

máš s milosrdnou mluvit uctivě?