DÍTĚ.

Je Paříž vzhůru, hlav do nedohledna

se tísní po náměstích, po ulicích

a tiše čítá: dvacet – dvacet jedna

ran dělových od Invalidů hřmících.

Teď dech se ztajil: tu se rozehřměla

dvacátá druhá – výkřik tryskl vzhůru,

že po domech skla oken zařinčela –

Vive l’Empereur! Zem volá do azuru.

A kde kdo cítí: mír a pokoj stálý

to dítě věstí, jež teď na zem sletlo.

Sto jednou kanony teď dohřímaly

a mlčet budou. Bude klid a světlo.

A v Tuileriích za záclonou stoje

On, otec šťastný, zírá na ty davy,

jak blesky jdou mu hlavou všecky boje

a celá cesta hřmivé jeho slávy:

Ne, nikdy nezpila ho. V žádné chvíli

mu nezatočil hlavou úspěch žádný,

ty velké hodiny, jež v žití byly,

jak Osudu daň brával tvrdý, chladný.

Ta jeho bojiště v třech dílech světa –

koruna Francie a ona Italie –

ti, na trůn vsazení a ti, jež s trůnů smetá –

vědomí genia, jež v duši jeho žije –

nic, všecko to je nic. Jen zarudlé to děcko,

ten jeho červíček, jenž vrně vedle leží –

tu Štěstí vzlyklo v něm a zahalilo všecko

a slzy vděčnosti z těch chladných očí běží.