Dítě.

Nechť v jeslích studených anebo ležíš v peří,

ve peří kajkovém, ó poupě, zdrávo buď!

Ó štěstí vtělené a květe nejkrásnější.

Co hledí na tebe, ti ihned v boha věří,

jest-liže rouhání dřív plnilo jim hruď.

Upírej na mne hled, hled, dítě, přespanilý,

když dlouho upíráš, upírej ještě dál.

Já nikdy nepočtu k ztraceným tuto chvíli,

já cítil, jak tvůj dech kolem mne teplý vál,

že anděl v milost svou mne s tebou pojímal.

Tys ještě od boha, jenž dychl v tebe rád,

daleko neodšlo; ty jsi skvost zářivý,

jest-li že popatřím v tvé oko čistší všeho

a líbám nožku tvou, tvé líčko plných vnad.

Každý ti odpouští ze srdce upřimného.

A ještě oči tvé jak by v tu věčnost zřely,

odkad jsi vypadlo jako dar rovný slasti,

a ještě toužily a hloubily se zpět.

Den zlatý kolem nás a pukající květ

aby tě provázel vždy všudy stejně skvělý.