DÍTĚ.

Strašnou bouří oblak hrozí,

Jak to upí v moře lůnu?

Aj tu dítě v malém člůnu

Sem tam po vlnách se vozí.

Dítě! – dítě!! – – vrať se zpátky!!

Neslyší; – jen neustále

Člunek plyne dál a dále.

Proč tak plyneš v neustání,

Nehrozíš se bouře valné?

Aj tu dítě oko kalné

Zdvíhne, mluví v tichém lkání:

„Pročby hrozil já se moře,

Vždyť pak předci v hloubi této

Otec spí již třetí léto.

Nemusí tam tíše spáti,

Neb kdy v tomto plynu člůnu,

Slychám v temném moře lůnu

Často tejně tejně lkáti; –

Snad se mu tam po mně stýská? –

Rádby chtěl tam k němu jíti,

By mne mohl opět zříti.

Neznám ale cestu dolu.“

Strašlivě teď bouře skučí,

Zbouřené již moře hučí,

Dítě plyne v němém bolu.

Vlna za vlnou se valí,

Podobná vysoké hoře;

Polkne člůn ten; – zalká moře.