Dítě.

Skla malíř, který od skelného prachu

byl bled a churav, znaven vyšel ztěží

vždy v neděli tou stezkou v ranním nachu

do kostela, jenž velký hřbitov střeží...

A oddech si a čerstvý vzduch, ten vanul,

vstříc všemi květy příroda mu spěla,

a lícha pole osením se skvěla

a les jak voněl, silicí jen planul.

A havrany, jak zdvíhali se z pole

nad kamení, jež ostružiny kryly,

rád viděl, nebo vody v mlýnském kole

tak padající, plné jaré síly. –

Ruch sklárny byl mu v neděli vždy cizí,

ať jeho žena v jizbě sama šila,

on zatoulal se v údolí, kde mizí

i stopa lidí, samota kde byla...

Bez radosti byl, doma host jen řídký,

ve všední dny šel za svou těžkou prací,

jen v neděli se těšil na květ snítky;

zda zřel, že touhou žena vykrvácí? –

Ta doma jenom modlila se vždycky,

na stole knihu, která zhnědla, sešla,

a přemýšlela, jak ten život lidský

tak ubíhá; – že mladosti práh přešla.

A zase na mužovy malby hlédla,

v nichž věděla, že příroda je celá!

V té radosti hned v zápětí zas zbledla,

když na mrzáka, dítě, pohlížela.

To dítě, hrbáček, jež smutně zřelo,

to nezdravé, se skřivenými boky

je odloučilo – ač to nevědělo,

v den všední, v neděli... a v dlouhé roky!