DÍTĚ.

Uviděl jsem je v prachu silnice, kde s kaménky si hrálo,

ztracené zrnko rodu lidského, úsměvné v opuštění.

A když jsem dále jel a dítě mizelo mi a se vzdalovalo,

rozpomněl jsem se na toho, kdo život dal mu v políbení.

A ve vzpomínce truchle zřel jsem dva, jak tudy chodívali,

dva živé květy, touhou planoucí co hvězdy rozjiskřené.

Ač jejich tváře štěstím zpívaly a rty se usmívaly,

přec oči jejich v dálce hledaly v ráj brány otevřené.

Co s nimi v bludném světě stalo se, kde složili své hlavy

po těžké cestě k spánku tichému, by vzbudili se znova

pro doušek milování věčného a blesky věčné slávy,

pro radost tance mezi hvězdami, již nevystihnou slova?

Ať na tisíc mil jsou mi vzdáleni, ať bloudí mořem bez dna,

já dnes je uzřel v zjevu dítěte, jež na cestě si hrálo,

bezbranná něha polorozvitá, klid svatý nadehvězdna,

a v krásné tváři smrti znamení, jež od rodičů vzalo.