Dítě.

Dnes bylo hlučno; celá společnost

se navrátila šťastně z výletu,

jenž vydařil se líp, než po ránu

vír husté mlhy věštil. Vyhlídka

s hor byla čarovná, vzduch lahodný.

Po dlouhé pouti hovořili teď

o malých dobrodružstvích na cestě,

o jezerech, o hvozdech zapadlých,

o zimě, jak se žije na horách;

pak po večeři začli v karty hrát.

V tu dobu do hostince vstoupil kmet,

do kouta za poslední sedl stůl

a z šátku vyňal starou citeru

a začal hráti – šumař ubohý,

pták tažný, nepohodou schvácený,

déšť s větrem peří jemuž pocuchal.

A zpíval k tomu – věru ví sám bůh,

co zpíval, ale modrý jeho zrak,

jenž z šedin vousů hustých vyhlížel,

jak modráčky dva v sněhu závějích

by rozkvetly, ten vypravoval víc,

o zlatém mládí pověst ztracenou.

Kmet hrál a zpíval – ale lhostejně

dál hovor zněl a spěla zábava.

Teď chudák dohrál – ale společnost,

jak nebyl by zde – vedla dále svou.

Jen dítě jedno, stranou sedělo

u chůvy své, to začlo tleskati

v své malé ručky. „Hezky! Ještě hrát!“

tak volalo a šťastné smálo se.

Kdo viděl to? – Mne přitom napadlo,

jak umění se daří na světě,

a hlavou mojí táh’ verš biblický:

„z úst maličkých svou chválu připravils,“

a myslil jsem – jak často dětinná,

neznámá mysl krásu pochopí,

jíž lhostejně svět hlučný pohrdá.

A velký měsíc sosen větvemi

se míhal v tiché pouti oblaky,

a hlavu starce stříbrem políval

i hlavu dítěte – a byla noc.