DÍTĚ.

Na konci vesnice, kde bídná stojí chata,

od vrátek zahradních jen třicet kroků as

je rybník hluboký a louka bařinatá.

Tam v trávě u vody a v přízi hustých řas

pln vůně rozvíjí se kyprý květ i list

a vrby na břehu jsou plny ptačích hnizd...

Dne plápol v západu již tratil se a stmíval.

Od lesů k vesnici mhy dlouhý pruh se táh’

a v světle měsíce jak řasný závoj splýval

v kraj tichý, mlčící a pohřížený v snách.

A vlny rybníka se chvěly, záříce

jak stříbro rozlité ve svitu měsíce.

Dech vůně z lesa vál, kde jaká, hvězda, plála

a stromy zroseny se leskly nad vodou,

jen zde ta sirá ves jak pustý hřbitov stála

a smutně hleděla v tu zář svých oken tmou.

Vždyť z dáli ze dvou stran se blížil nepřítel

a před ním zděšení a strach a nářek šel.

Jak stádo splašené do lesů prchlo všecko.

Však ovčák vísky té, jenž svým jen život zval,

měl ženu nemocnou a malé ještě děcko,

ten v chatě u vody až do dnes vytrval.

A ta noc měsíčná, jež vládla nad krajem,

jej našla spícího u ženy sladkým snem.

A měsíc nad lesy vždy zářivěji planul,

mha rostla v bařinách a v poli mrtvý klid.

Z vod tichých stojatých vzduch studený sem vanul

a kolem bez hnutí se stromy zdály být.

Však potom u lesa, kde šerý úvoz byl,

to ticho náhle stín dvou mužů přerušil.

Z nich prvý přichvátal sem se spoceným koněm

a stanul u vody jak socha v rozpacích.

Do stanu druhů svých, kde všichni prahli po něm,

byl poslán s rozkazem a zprávou novin zlých.

A v rokli druhý muž byl sedlák zoufalý,

jejž z chaty otcovské do lesů vyhnali.

Tak blíže sebe dva tu stáli nepřátelé.

Zde chlubné vítězství, tam slepá nenávist!

Nač přemítati dál?!... Muž v doubravině ztmělé

v líc pušku přiložil a schoulil se jak list.

A pak jen kůň se vzpjal a prch’ do pustých lad

a mladý důstojník jak hmota k zemi pad’.

A ta noc měsíčná, jež nad ním klenula se

se září zlatých hvězd a s tichem posvátným,

ta rosou skropila tvář jeho v trávy řase

a květy stínily jej měkkým listem svým.

A když pak rána svit v tu pustou šlehl tiš,

tvář jeho zsinalá a ztuhlá byla již.

A z chaty ovčácké pak dítě vyšlo bosé,

bez druha, v košilce a spatřilo jej tam.

Byl všecek krvavý, vlas potřísněný, v rose

a vytřeštěný zrak již zasnoubil se tmám.

Pták píti chtějící, když u vody jej zhléd’,

pln strachu, zděšení, jak splašen dal se v let.

Však ono radostí si v ručky zatleskalo,

šlo blíže, výskalo, jak červánek se rdíc,

se smíchem do týla si čapku jeho dalo,

a šťastné, o smrti ni zdání nemajíc,

si sedlo u něho v dne prvním plameni –

a třískou páralo mu zlaté třepení.