Dítě.

By Antonín Bulant

Kde pravdy záře plane věkovitá,

hrad andělský kde zvedá svoji bránu,

Lev třináctý dnes věrozvěsty vítá

do svého sídla v šerém Vatikánu.

Co prošlo let, ach, jak je dávno tomu,

kdy plni lásky z otcovského domu

v kraj neznámý, lid divoký kde žije,

přes mořská lada spěli na missie!

Teď k rodným břehům zavítali znova.

Pouť dalekou z té vykonali země,

kde podnes vrhá kletba Noemova

stín pomsty Boží na Chámovo plémě,

kde v mrákotách a ve porobě leží

prost světla víry národ veliký, –

přes moře širá pluli od pobřeží

z Ugandy krajin dálné Afriky,

by novou sílu ve křesťanstva zdroji

zas čerpali pro těžkou práci svoji. –

Teď s vážnou úctou před papežem stojí.

Běd, svízelů, všech břemen, útrap tíhu

a jiskru lásky, která duši chvátí,

kmet velebný zří v oku jejich pláti

i v jejich tváři, zprahlé sluncem jihu.

Tu v řadě kněží uzřel malé dítě,

jež s ostychem jim vešlo ve zápětí

a v středu jejich stálo rozpačitě;

to malý hoch byl – tmavé, černé pleti.

Po mořské pláni ku věčnému městu,

když v zemi rodné ztratil matku, otce,

byl stále druhem kněží věrozvěstů;

v pouť dalekou jej vzali za průvodce.

Pln bázně, úcty k vrchní církve hlavě

svým temným zrakem hleděl ostýchavě

a v duchu svém tu řeč si spřádal znova

o velkém Otci, který církvi vládne,

všem Krista věrným, co jich země chová,

ač sám je chud a země nemá žádné,

jenž bez boje a pouhým slovem řídí

ve světa dílech miliony lidí,

ač v bídě jen či v nádheře a zlatě, –

jak doma slýchal ve své rodné chatě.

Zří k němu Lev a v tichém zalíbení

mu hladí tvář i vlasy kadeřavé, –

leč náhle v údiv jeho tvář se mění,

když zřel, že dítě – nemá ruky pravé,

a v soucitu, se zaroseným zrakem

Lev třináctý se kloní nad mrzákem...

Pak jemu dí: „Kdes’ pozbyl ruky svojí?

Zdaž nehodou – či záhy snad již v boji?“

i roste soucit, údiv jeho vzrůstá,

za slzou slza splývá do očí,

když v rodné mluvě věrozvěstů ústa

řeč dítěte mu takto tlumočí:

„Že zřek’ se víry v bohy vylhané,

mně otce jali moji krajané;

když krví zbrocen vzdychal upoután,

já zřel, jak život prchá z jeho ran.

Že ctíti nechtěla jich mrtvé modly,

nůž čaroději v prsa matky vbodli

a mne když nocí vlekli v divém chvatu,

já viděl z dáli hořet naši chatu.

Co měl jsem rád, v noc jednu když jsem ztratil

a v širém světě zbyl tu osamělý,

i víru v Ježíše mi vzíti chtěli.

Děl čaroděj, k jich víře bych se vrátil,

když nesvolím, že klesne moje ruka –

a hrozil sekyrou. – Já volil muka! –

Kříž udělal jsem a pak pod sekyru

jsem položil svou ruku chvějící,

bych bez úhony zachoval svou víru, –

však za to ztratil – svoji pravici!“

Již domluvil a papež hlavu chýlí

nad černou tvář a v něžném objetí

ji k sobě vine na svůj talár bílý,

ji hladí, líbá, žehná dítěti,

hlas jeho chví se, v tichém pláči zniká:

„I já v svém žití objal mučedníka!“