DÍTĚ.

Ta hlava drobná, smavá, zlatovlasá,

jen štěstí k nám z těch modrých očí svítí,

a na skráň slunce zlatý déšť mu střásá.

Z kmentových krajek zří to mladé žití,

co pohled, krása, a když ručky vztáhne,

jak ze sněhu když v růži pučí kvítí.

A teď zas jak číš perel když si nahne,

to s malých rtíků zvoní smíchem: „Tata!“

Vše rozkvete, kam bílou ručkou sáhne.

To bylo v jeseni. – Jak výheň zlatá

však slunce hřálo, a ten hoch náš sladký

po jizbě, motýl, za paprsky chvátá.

Již hoří v krbu. – V náruč padl matky,

jež štěstím záříc usedla blíž kamen.

Co v zracích šotků! Jásá, nechce zpátky.

Pak drobný krok – již prchá z její ramen,

a na rtech tisíc polibků mi nese.

A jiné zpět. – To čílko jest jak plamen.

Tak laškujem si všichni v jednom plese.

A ten zrak modrý jiskří tak a hoří,

jak hvězdy skrze větve stromů v lese.

„Je lidské štěstí krůpěj v žalů moři,“

čtu v staré knize, „štěstí klam je pouhý.“

A mně se zdá, že na vždy zhaslo v hoři.

„Jak zrní osud zdrtí všecky touhy,

jest život lvice.“ – A kdo z lidí tuší,

jak smutná je ta noc, jak den je dlouhý!

A tak je těžko, tak je smutno v duši...

Dí žena: „Věř, on ani nezakvílí!“

A vím, jak teskně srdce v ní teď buší.

„Má čílko bledé, volá nás co chvíli –

kol hrdla ručky – jak rád se k nám tulí!“

A když jej zřím, má duše žalem šílí.

A když si tenkým hláskem, snad nám k vůli,

jak v poli skřivan tence tiká – z pláče –

již tím by puklo každé srdce z žuly.

Vždyť je tak jako postřelené ptáče –

tu bílou ručku vztahuje k nám zdola...

„Vše přijmem, všecko z rukou Rozsévače

i zla, i dobra bez reptání zhola,

jen zachraň nám jej Ty, jenž sluješ Spása!“

Leč jako vichr v skalách hlas náš volá.

Ta hlava drobná, smavá, zlatovlasá...

zrak chrpový však se již neotvírá...

A venku noc a sníh jen lká i jásá.

Spí na květech – klid velký s čela zírá,

má v ruce křížek, kol se atlas bělá –

a Bůh ví sám, proč to tak duši svírá.

Byl štědrý večer, vím to dobře zcela –

v tu chvíli vždy se k lidem Kristus vracel,

a nám – též nám hruď nadějí se chvěla.

A stromek, jejž jsme chystali, se ztrácel

v tmě hraček, v zlatě ořechů – tak svěží –

i přišli jsme. – Nám řekli: „Dokrvácel.“

A jak to bylo pak, jen chápu stěží.

Tam žena, pláčem oči do krvava –

a zde – jak třešně květ v té rakvi leží.

Pak jako lidí změť když přijde tmavá –

již hoří svíčky – zpěvy zní – kam jedem?

Jen hlína – hrob – vždy béře Bůh, co dává...

Jsme doma. – Čtu zas ženě na rtu bledém

to hoře – zřím ty kalné, žhavé zraky – –

nám v duši mráz květ každý pokryl ledem.

A v dálce – na ten hrob sníh padl taky.