DÍTĚTI DO PAMÁTNÍKU.

JARO, jaro, milé dítě! –

a tvá líčka v jednom květu,

v duši jako na úsvitě,

skřivánek než má se k letu.

S křídel se mu rosa roní,

rudě od červánků svítá; –

vzhůru! vzhůru! plesem zvoní

jeho zpěv, jak jitro vítá.

Ať se pod ním nenadále

valí mhy přes luka zkvetlá,

vítězné to srdce malé

tluče, jásá k moři světla! –

Tak jsi dnes, mé dítě zlaté,

jako je ten skřivan v poli,

život je ti nebe vzňaté,

kde tak pranic nezabolí.

I až vzletneš, jako lítá

skřivánek, – v svém prvním jaře,

pod tebou ať země zkvítá,

nad tebou buď plno záře.

A když den přinese chmuru,

– co nás čeká, kdož pak tuší! –

srdcem zaleť k Bohu vzhůru

s čistou jarní rosou v duši.