DÍTĚTI, JEŽ HLEDALO SVOU MATKU.

Ty dítě mé, jak shlédl jsem tě kdysi

s tou slzou velkou na tvůj malý zrak,

líc zapadlou a zádumčivé rysy

ve tváři tvé, a přece milé tak,

ty dítě mé, v cár vetchý zahaleno,

ať jakékoliv žalu tvého jméno,

mně na prsa ten jeho padl tlak!

Já viděl cos v té tváři tvé se chvěti,

co skrýval stud, a ty se’s nechtěl ptát,

jen: „Matka?“ děl’s a my jsme všichni děti,

když cit ten počne v naší hrudi tát.

A ty’s jen děl: „O prosím, slitování,

kdo matka má a kde, mně rcete, páni,

mně vyčtli to juž všichni nastokrát.

Dnes dospěl jsem juž dvanáctého roku

a šepot lidí dospěl k vrcholi,

vždyť slyším jej juž na každičkém kroku,

u mistra v díle, cestou ze školy –

a běžím k vám, když vyhnali mne všady,

ať světem dál juž potácím se hlady,

to jak ten úsměch věru nebolí!“ – –

Kdo matka tvá? To ví jen Bůh a ona,

a její klín tě sotva pohostí,

když dávno juž ta hříchu těžká clona

jí vzala cit i slzu lítosti.

Leč matka-li se, dítě, za tě stydí,

buď matkou ti to velké srdce lidí

v těch teplých prsou pravé lidskosti! –

My bez dechu jen zřeli v líčka svadlá –

ó prosím Vás, vždyť nemá zhola nic,

ni místečka, kam slza by mu padla,

když rozrývá lesk jeho zřítelnic.

A na cestu ať bídnou juž či klidnou,

kde pro chleba sny do mrazu až stydnou,

kdo křížek dá, tvou, dítě, zlíbá líc?