DÍTĚTI

Pojď, dítě, nech mne líbat bělost tvého čela,

nech se rtů tvých zas víru ve ctnost pít:

jak třešně květ jsi čerstvoučkého těla

a oko tvé jak slunný rána svit.

Jen blíž! Již slyším srdéčko tvé tlouci,

a jakž tak z tvých do mojich prsou bije,

já cítím, jara proud že slastně vroucí

a blahý mír již v duši mou se lije.

Jsi čisté, svaté – ba tys svaté, dítě!

Snad ovšem brzy dost svět potřísní tě

a hřích – ne ne – nač teď ta slova pustá,

ach zdvihni honem bílou ručku svoji

a zavři jí ta moje bledá ústa –

když piju ze pramene v letním znoji,

zdaž připomínám sobě přitom s žalem,

že pramen pozděj kdes se zmoutí kalem?