Dítěti.

Zahořela první hvězda ve mraku,

jiskry její rozlétly se z oblaku,

zachytly se v modrých očí milý hled,

zachvěly se, zatřpytily naposled;

a teď hledí dětským očkem do světa,

jak proud jisker s nebe k zemi ulétá.

Zabělel se první kvítek na sněti,

přitulil se těsněj’ v lístku objetí,

větřík zavál, odnesl jej na čelo,

jež se pod tím zavanutím zachvělo;

bílý kvítek trůní dětském na čele,

stkvěje se, že koří se mu andělé.

Zacvrlikal první ptáček ve křoví,

o čem zpíval, toho nikdy nepoví;

jeho píseň padla v duši dítěte,

jako rosa v bílý kalich poupěte.

V duši rozběhla se v jisker drobných zář,

osvítila jasem milou dětskou tvář.

Vím teď, proč ti planou hvězdy ve zraku,

proč ti v oku tuším moře zázraků,

proč vždy na tvém čílku vidím bílý svit

dětské neviny a tiché duše klid,

proč zřím na tvém líčku pláti dobra vznět,

záchvěv Božské lásky, kterou žije svět!