Dítěti.

Ty nemáš jména, posud

jsi pouhé dítě všem,

jak zahrá s tebou osud,

jest hádankou i snem.

Že v tvojí krvi z mojí

kýs atom vlá a vře,

jak přelud v dálce stojí

a ke mně ruce stře,

to nepočítám ani,

zřím pouze člověka,

jenž v snů, v skutečna tkáni

sem přišel z daleka:

Jenž v obsah černé urny

má sáhnout jako my

a v století vír chmurný

své vrhnout svědomí!

Ó dítě narozené,

dáš trudů, radostí!

Ó lístku, kdo tě žene

k nám z břehů Věčnosti?

Jsi náhle mezi námi

jak ode dávna již,

host cizí, a přec známý,

jak milý, netušíš!

A půjdou noci, dnové,

ty výš, my dolů jen,

a příští dumy nové

a sladký lásky sen.

A jeho důkaz ty jsi,

zas vzplá ti ve tváři,

a matky tvojí rysy

jak blahem zazáří!