Dítkám odrodilců.

Čtu jména dítek na německé škole,

a bolná slza v můj se krade zrak –

Ať v seznamu čtu na hoře neb dole,

zřím všude, všude naší hanby znak!

Znám jména ta, toť jména druhů, bratů –

ach, ne – toť jména dítek renegátů!

Tvář odvracím – Ne, nikdy nesmí zříti

zor dítek jasný moji zrudlou skráň!

Snad uhodly by, proč mi líc se nítí,

proč prsa má se dmou a svírá dlaň,

snad četly by mi na rtech, v oku, v líci,

co těm, jež ony milují, chci říci.

Ne, nevyrvu já k otci svaté lásky

vám ze srdéček, dítky nevinné,

já nezpřetrhám vížící vás pásky,

jsouť posvátny mně svazky rodinné,

a budiž klet, kdo svazky tyto trhá,

rve lásku ze srdcí, ráj v peklo zvrhá!

Vy posud bez viny! Však přijdou dnové,

kdy ve vás teprv uzrá otcův hřích,

by v srdci vašem hříchy plodil nové,

kdy jenom hanu, pohrdání, smích

vám se rtů uslyší, vám v oku spatří,

kdož otce vašeho jsou rodní bratří!

Vy rozmnožíte nepřátelské čety,

jichž mrzkým heslem Slovanstva je zmar,

vy pokrevencům do prsou meč kletý

kdys vkláte, v boj až přejde plamen svár!

Však zločin ten vám vtiskne v čelo smahu,

již vtiskl Bůh kdys Kainu – bratrovrahu!

A kletba nebes stihne vaši hlavu –

hřích otců trestáť na dětech již Bůh,

jenž potlačeným dopomáhá k právu,

jenž k porobených nářkům sklání sluch!

A hrozné bývá Božích soudů znění! – –

Leč od nás, dítky, mějte – odpuštění!