DIV

Vzňaly se mladé, smaragdové šťávy

v drobounkých lístcích, útrobami hlíny

mocně letí samum života.

Kotouč slunce znovu zrozeného

jako něžná rytina je vtisknut

v mladistvou, skvoucí, rozteklou bělost

korony sálající blahem.

Hle, jak míjejí mne bytosti lidské,

sotva více vidím z nich nežli vlas,

úryvek tváře a vonný, drahý vlas,

rychlý přelud těla, cosi jako krok.

Vy zázraky sladké, v jejichž závojích,

v zdání hmoty, pod dubnovým sluncem

této teskně krásné Maje,

žije zářivá, vědomá jiskra!

Proč jsme se probudili zde,

my všichni, udivený kruh,

v tomto vlahém koutu nesmírnosti?

Jaký to kotouč hoří, hoří?