Div krásy.

Tři hvězdy slítly s nebes báně,

že bylo teskno hledět na ně.

Rázem v tu samou sletíc dobu,

k osamělému padly hrobu.

Koho ten pustý příkrov chová?

Tam žena spí – třech mužů vdova.

A s každým jednu dceru měla,

každá z nich právě odumřela.

Ta první ducha vypustila,

když robátko své dokojila.

A na druhou smrt zavolala,

když otčenášek doříkala.

Ta třetí před zrcadlem stála

a ještě v rakvi se usmála!

Ty dvě, ty mají lehkou cestu,

třetí chce ďábel za nevěstu.

Do brány pekla čerti jedou

a vezou králi pannu bledou.

Panně se hrůzou ježí vlasy

a král se lekne její krásy.

Mluv, kdo ti dal to hladké líčko?–

Pila jsem vlastní matky mlíčko.

A kdo ty oči půjčil tobě?–

Můj tatiček je líbal obě.

A kdo tou krásou odíl tebe?–

Myslím že dobrý pánbůh s nebe.

Ďábel se toho slova lekne,

že s celou chasou před ní klekne.

Odpusť, nemáme k tobě práva,

jsi prosta hříchu, budiž zdráva.

Jdi, navrať bohu tu svou krásu,

a orodůj za naší spásu.

Rci mu, že jeho dílo ctíme,

že se mu rádi pokoříme.

Krása i v pekle divy tvoří!–

a od těch dob se peklo boří.