DIV.

Na poli pláče teskná píseň hrud.

Ach, stálý refrén: Čekej zániku.

Na zemi pasák v houni zavinut

se hřeje v neduživém teple ohníku.

Pohádka jedna nejde s duše mně:

jak černokněžník v službě učně měl,

jak zaklínacím slovem tajemně

on dřevo oživil a jak pak zapomněl

ten výkřik zázračný, jenž sílu dá,

by člověk vládl dřevu, kamení.

Ach, bloude, dnes už se ti neudá

zázraky tvořit, hledat znamení!

Nadarmo volám vyvanutý sen.

Život se v sen a pravdu rozpůlí.

Ach, jako kouzelnický učeň ten

já zapomněl jsem jeho formuli!

A přece vím: je možno zázraky

vyvolat z hrobu. Věčně oheň plá.

Ach, chytit jiskru z něho ve zraky,

by zahořela celá duše mdlá!

Ach, najít formuli, by křísila,

ach, míle daleké i za ní jít!

Poručte zemi, aby mluvila,

kamením, stromům kažte promluvit!