Div.

Bloudil v lidech, bloudil v citech,

polovičku mládí ztratil;

zmítán bouří, zmítán hořem

konečně se k dívce vrátil.

„Temný svět a nebe černé,

obloha se řítí dolů,

hvězdy hasnou, slunko padá,

srdce zmírá plno bolu.

Zem se chvěje ve své bázni

v ošumělém, vetchém šatě

bez svěžesti, bez života,

jako chudá vdova v chátě.

Lidé kostry vysušené,

jejich duše trupel suchý,

prázné, pusté jako pouště,

jejich srdce kámen hluchý.

Zoufalosti mrak v mém čele,

hnusné peklo před mým hledem,

v srdci mráz a mysl v poutech,

v žilách krev se plíží ledem.

Ach jak nekonečný smutek

objal city v duchu celém –

zachraň dívko svět i duši,

spas mne před tím bolným želem.“

Na ňadrech jí usnul hořem –

ona stírá černé mraky,

líbá čelo, hladí líce,

hledíc něžnými naň zraky.

A když probudil se ze sna,

nebesa se na něj smála,

slunko plálo, svět byl krásný,

zem mu dívkou být se zdála.