Divá jízda.

Tannhäuser, Quixote a Don Juan,

ti milenci věčné žen krásy,

trysknuli z věčnosti mlhavých bran

a hřímají přes prostor, časy.

Jich trojspřež je vedená Furií,

ta v hřívy jim zasáhla nahá,

a každý z nich rázem se opíjí

z ní přívalem štěstí a blaha.

Ona je spřáhla a smýká je dál

přes mýtiny, hvozdy, skal tesy,

divoký je to a šílený cval

a nesměrná rozkoš a plesy.

Ona všech těchto tří duše jest

a vášeň jich vtělená, bezdná

od země tryskajíc v ocean hvězd,

kde tvorstva cíl člověk víc nezná.

Nebo v ní vtěleno všecko je zas,

ty polibky, stisky a křeče,

ten kolem pěstí zdrhnutý vlas,

když obět svou Satan v hloub vleče.

Ideál, k němuž lne žíznivý prs,

i hmota, s níž boj věčný vedem,

nadšení plamen, jenž všedností zmrz’,

let divoký harpyjí středem.

Tak jedou a jedou a jedou vždy dál,

Tannhäuser na skřipky jim hraje,

svůj oštěp don Quixote do výšky vzpjal

a v letu své dál spřádá báje.

Don Juan myslí si, mečem že svým

hned srovná zas všecko jak v žití,

že věrnost a cudnost, že láska je dým,

že hlavní věc, vesel vždy býti!

A Furie, která je smýká dál v let,

jen zubí se, chechtá a směje,

tak letí a letí – ve hloubce spí svět –

tříšť lidské epopeje.