DIVÁ PÍSEŇ.

Pěj, bouři, zmítej duší svojí

v tom prázdnu, kterým k hrobu jdeš!

Než rakve síň tvou touhu zkojí,

vzleť, plaň, klň, zpívej, miluj též!

Z nervosní duše v muce dvojí

jim zářivých hoď písní hrst,

ať říci smíš, že z noci svojí

v noc jich změť zářných hvězd jsi chrst!

Než hodíš v světa popelnici

své duše popel bezcenný,

v žár dříve zaplaň sálající

tisícerými plameny.

Spal olej svého ducha zcela

v té panichidě umění,

žij, pěj! tvá duše rozechvělá

pít bude víno nadšení.

Pij! Nade vše však miluj stále

a vášní svoje srdce strav,

viň k sobě v slasti neskonalé

vždy nové spousty ženských hlav.

Jen miluj! Líbej rty a prsy

pod hvězdným nebem nocí všech,

kdy zvláštní vůní růží trsy

se chví, kdy slavíků zní dech.

Na moře břehu, v pouště klínu,

v ulicích města, v šeru skal

chyl vyschlý ret vždy k lásky vínu

a miluj, plaň vždy dál a dál!

Hvězd miliardy v duši svojí

ty rozněť lásky požárem

a zemři pak. Nech s nudou svojí

pak za sebou šosáckou zem!...