DIVADÉLKO

Vím, mnoho na tom závisí,

jak upraví se kulisy,

děj v hodnotě své roste,

pak osudovost veliká

se ke všem gestům přimyká

při scéně třeba prosté.

I rostou bez vší námahy

až grandiosně povahy

a sklonnosti mých lidí;

i malá vada bez jména

do zrůdnosti až zkreslená

a jasná být se vidí.

Má mnoho vlivu výprava,

jsouc přilehlá a měňavá,

na vnitřní sílu děje,

vím, při pečlivé režii

se snadněj mře a zabíjí,

duch hlubší vášní pěje.

A paruka i zbroj a šat

má intensivně pomáhat

při autorově práci,

vše účastno je pospolu

na vykázaném úkolu,

jejž pravdou prokrvácí.

Nuž takový je chmurný den

na zadním plátně zobrazen:

jen neproniklé chlumy.

Jak šťasten malíř nálezce,

jenž skrytou mocí sugesce

tě rozteskniti umí.

Tak chmurný den! Kol jenom hvozd,

jenž věky snil a věky rost

ve slavném přítmí velkém,

a flórem šera pokryty

též jsou i další sufity,

což ohromuje celkem.

A ze hvozdů těch pne se hrad,

víc nehmotnost, víc přelud snad,

kde sídlí moji reci,

tam prapor, ač se nevlní,

přec duši tvoji naplní

stem rozptýlených věcí.

Hrad pyšný, jehož komnaty

jsou mythem dávným prováty

a prochlazeny věkem...

Tvůj živý duch se usmíří

i s dřevěnými rytíři

ve rouchu mdlém a měkkém.