DIVADLO A HYMNA.

Ó, nádherné to bylo divadlo!

Vzduch letěl svěží, zmlazen živlem novým,

syt smavým jasem běločervánkovým

z hry praporů, jež vlály nad hlav mořem,

a v každém oku žárné zrcadlo

dne toho slavnou rozkoš obráželo;

výš o hlavu se pialo každé čelo;

ba svatý Václav s bujarým svým ořem

tam nad náměstím zdál se kývat lidu,

tou plesnou chvílí vzrušen z nehybného klidu.

Šum valný rostl z oceánu hlav;

však čemu, komu vstříc se hrnul dav?

Zkad zelené jak z jara vypučely

ty ratolístky nade všemi čely?

Co ven se dralo z hlav i srdcí všech

jak blýskavice slasti? O svůj břeh

proč bouřně bilo citů vlnění?

To tím, že los jim hlásal: „Splnění!“

Že jitro vzplálo pro svobodu Čech

a slunce toho dne jí vyšlo na pozdrav!

Jásala Praha nad zmarem vraha.

Vyvzdorováno, vybojováno

hrdinskou krví v rozžehu prudkém,

odvahou k smrti, obětním skutkem

to, co nám po věk horlivou rukou,

rázností ducha, zklamání mukou,

voláním práva nepřivoláno,

křivdou a robstvím přec neudoláno:

vítězství národa, tyranův pád,

svoboda naše, náš svobodný stát!

A jásot duší uzavřít se nedal

již ve hrudích, již výrazu si hledal!

Neb ve svrchované své chvíli štěstí,

když národ prvně u cíle se spatří,

čta v dějin tváři, vznícen božskou zvěstí,

že sobě vrácen jest a na vždy svůj;

vznět úchvatný když druha s druhem bratří;

čím vše, co v srdci vře, Čech vypoví?

V ten den, kdy svoboda k nám přiletěla,

všech srdce spolným blahem otevřela

a lásku v nich jak zlatonosnou slůj,

tu v nadšení jak hlahol zvonový

se skromná, sladká píseň rozezněla:

„Kde domov můj?“

Ta píseň písní přítulná a milá,

ta vyřkla v rozechvěném ovzduší,

co plálo Čechům z duší do duší,

a v hymnu svobody se posvětila.

Však po divadle onom velkolepém

když obemklo mne ticho mých čtyr stěn

a srdce klidnějším zas bilo tepem,

tu vzpomínky si předly živý sen.

I bloudila jsem duší v dávném čase,

kdy poprvé ta píseň ozvala se

tam v divadle tom, jemuž v čele psáno,

žeť „Otčině a Musám“ věnováno.

I sním, jak Musa česká v podruží

tam v trnovitém věnci z ostruží

jen živořila, panstvům příslužna,

a mzdou jí byla trpká almužna...

Tam ve hře z lidu, „Fidlovačce“ prosté

ta píseň potulného harfeníka

se nesla v lid, a dráha její roste

vždy výš, až letmo s hvězdami se stýká,

v nichž osud národů se stanoví.

Zdaž za nás vše, co chceme, vypoví?

Tyl netušil, ni tvůrce „Dráteníka“,

jenž nápěv ladný k vroucí písni složil,

že přijde český věk, jenž promění

ji v hymnu triumfu a vzkříšení,

v žalm národa, jenž svobody se dožil!

Ta píseň tklivě líbezná a měkká –

kéž k pevné vůli vzpruhu pro nás chová!

Když nepřítel se stále dravě vzteká

i kuje s ďábly vražedlnou strůj,

nuž, pějme si, však tužme vzdor svůj znova,

ať měkkost plihá v tříšť nás nerozláme,

ať – svi a ve svém – v cizím jhu zas nezalkáme:

„Kde domov můj?“

Jak holubička bílá leť náš zpěv,

však Čechy zpíván, v nichžto lví je krev

i síla, nepřátelským vzdorům v zmar,

a chrabrost, republiky vznik a zdar!