DIVADLO.

Byl’s omámen, zpit

tisíci lidských tváří i očí,

tisíci srdcí, v stejném tlukotu

bijících,

jedinou písní znějících,

hučících neslyšně, sladce a toužebně,

pevně a vítězně

nezkrotnou svobody žízní!

V potopě světla a nadšení

pod ohromným lustrem

tísní se tisíce bratří,

milenky i něžné ženy;

jak těžké hrozny

visí horečná lidská massa

na galeriích,

nevyslovené slovo

jak bystrá a žhavá vlna

proudí od duše k duši

i zapaluje

mozek i srdce.

Němá opona před námi visí,

ale dole, v orkestru

hřmí hudba!

Hřmí hudba,

jež bouří, jež svírá i spaluje,

v níž taví se úzkost

nejistých dní.

Hřmí hudba,

jež do duší vyprahlých,

stisknutých panskými kleštěmi

dunajských knížat,

nalévá zázračný doušek

živé naděje.

Hřmí hudba,

jež o dávné síle a vůli

umdleným srdcím hovoří,

zpívá o hrdinství, víře,

o věčném bytí,

o životě novém a omládlém

tvého lidu!

„Má Vlast“. – –

Má země! Můj národ!

Co od věků bylo i bude naše!

Krev našich dědů i tajemný smysl

jich přítomnosti

v smutné a krvavé tyto dny!

Tep jejich srdcí, jenž bije prudce

mystickou ozvěnou

zde, mezi všemi, věrnými, tvrdými,

nepodkupnými

českými dětmi!

„Má Vlast“.

Veliké svobodné slovo,

pyšně a vzdorně volající

na všech nárožích

v dny těžké, chabé a bezradné

do zbraně!

A živá, teplá, tvořivá něha,

vroucnost i vzdor,

hněv i modlitba

vše vůkol živelně zachvacuje.

Žhnou zraky,

horečně planou bledé kdys tváře,

druh druhu němě tiskne ruce,

tlumí se slzy!

Neznámí v životě všedním

druh druhu v oči si hledí,

čte jasně každý i rozumí...

Divoká jiskra elektrická

s taktovky hudebníka

v sál planoucí bleskem přeskočila,

i živou, kypící, vášnivou massu

zažehla svatým ohněm!

Dav lidí se pohnul,

přeběhla vlna skvělým sálem,

jasněji zaplála světla!

A již bys věřil a již bys čekal,

že tato silná a kypící vlna

vydá svůj mocný a vítězný, slavný

Výkřik!

A již bys věřil a již bys čekal,

že zahřmí „hurá!“ – – –

Pustě se šklebí

ve zlatých cetkách i prázdné nádheře

císařská lože!

Tam všecky zraky se obracejí.

Hněvivé zraky!

Leč tiše a tiše, mdle a mdle

klopí se oči,

zatnuté pěstě malátně jihnou,

v srdce všech lehá smutek i žal!

Davy se valí na ulici,

ulici pustou, němou a otrockou,

kde každý kámen i každý kout –

mluví?...

Jdeš, bledý, teskný a zahanbený.

Most starý, věže, královský hrad,

vše mlčí...

Je to tvá země? Je to tvá vlast?

Vše mlčí.

Mlčí i ulice. Mlčí tvůj národ!

Leč postůj, ó dítě pokorných dní,

neteskni, nenaříkej!

Slyšíš, jak píseň srdcem tvým proudí,

vidíš, jak slunce vesele svítí,

zříš na dlažbě tančící dítě?

To život a láska i naděje

jde tvojí duší!

To omamně, vířivě hučí

v tvých smyslech

hlas tvojí krve, jenž neztichá...

To volá „Blaník“!