DIVADLO

Jdou po jevišti života

msta, vina, hřích a čistota,

žal, intrika i něha,

a prudké světlo oživí

děj neklidný a vášnivý,

kam plamen touhy šlehá.

A blyskne šperk a meče třpyt,

jenž pod pláštěm by hněvu skryt,

když ku vraždě se tasí,

a jako zlatý deště šum,

mdlou rozkoš plodě oku, rtům,

žhnou vonné ženské vlasy.

Jsou jako z vosku, ze sloni,

když všechen žeh svůj vyroní,

žen horká, chvící těla,

jich pohledy jak mžení hvězd,

vzdech těžký jako láva jest,

jež ústy vyšuměla.

A jejich paže dusný kruh,

jímž stísněn plachý lidský duch

v svém rozletu a spění,

a jejich rty jsou strašný jed,

kdo chutnal je, byl navždy klet

a síly víc’ v něm není.

Tam na jevišti lež a klam,

je divák se svým nitrem sám,

jen kulisami vidí

a líbá skrze závoj jen

a mezi život mísí sen,

ku přízrakům pak lidi.

Jde po jevišti fikce, blud,

jak opiátem proniknut

je výdech hrudi cizí.

A divák cítí marnou tíž,

jde, vztáhne ruce, přišed’ blíž,

však život ve snu – zmizí.

Vlá opona, z níž číší chlad;

pak herci jdou se děkovat’,

v lži akrobati smělí,

ač ve svém klamném žití snad

do holých dlaní srdce brát

už dávno zapomněli.