DIVADLO

Když poledne se mezi domy vláčí

a mystický dech před budovou tvojí

ó divadlo, se mlhou věky stáčí,

rád ve svátek jdu řadou sloupů dvojí

zřít na tvůj zjev, jenž českou hrdost značí. –

Když večer, – v damašku a muselinu

tví hrdinové, jati tragedií

až do nejzazších zápalů, v tvém stínu

tvých kytic, věnců znojnou vůni pijí,

a tragédky zří na laur na svém klínu! –

Leč ve dne venku, v mrazu, v tuhé zimě

jak ptáci štvaní domů na terase,

pod sloupovím tvým, nesoucím tvé břímě

na schodech žebráků tlum rozvírá se,

jak žalu, hrozby, bídy zvrhlé símě.

A berlami ty schody tepou chvíli,

a soustem skromným hlad svůj zahánějí,

jak udeří zvon poslední, jak pílí

dav kolem nich... Tu sloupy vyprávějí:

„Hrát drama!... ale žít, kdo má dost síly?“ –