Dívala se z okna, bílé rámě své

Dívala se z okna, bílé rámě své

v hlavinku, květ, měla opřenou,

hleděla k zemi kruté, přetvrdé,

hleděla k obláčkům, jak po nebi jdou,

a oči její děly mi: Ne a ne!

Hvězdy zatím vyšly, tichounko kol,

jen černokostelecké žabky skřehly kdes,

výstražně v dálce zaštěkal pes,

a zpěv vojáků zněl ze stodol.

Smím blíž? Smím zkojit srdce zpěněné?

A oči její děly mi:

Ne a ne!

Mám směle strhnout římsu, rám?

Držán jsem zraky němými.

A přece v štěstí stoupil jsem chrám.