DÍVÁM SE OKNEM Z JIZBY. ZA JARNÍHO DEŠTĚ.

Dnes je mi smutno. Ticho ospalé

když ulehlo si i v koruny stromů.

Do oken déšť mi bije zoufale,

a housátek tlum navrací se domů.

Já v mokré trávě jejich vidím chvat,

jich zlaté peří žloutne ve tmě bláta.

Nepřestávají kapky v okno bubnovat,

a jarní večer tichý chvátá, chvátá, chvátá.

A v duši cítě zbytky z ošumělých dnů,

žal cítě nad tím, co mi bylo vzato...

Já už se nevznítím a už se nepohnu,

když marných snů zřím v blátě lesknoucí se zlato.