Dívce.

Máš čílko spanilé, máš dlouhé, rusé vlasy,

máš zářných očí dvé, jež hnutím každé řasy

jmou srdce již;

však ruka osudu, jež toto vše ti dala,

že v líc tvou brzkou smrť tak zřejmě, klidně psala –

ty netušíš.

Proč zraky lidí všech na tobě utkvívají,

však před tvým pohledem se matně klopívají

ku zemi níž,

ty, bílá květino, v svém mládí, v jarním čase,

jež za hold bereš to své tklivé, řídké kráse –

ty netušíš.

A starší sestra tvá, když těkáš v budoucnosti

a sdílně otvíráš, jež mysl tvoje hostí,

vstup ve snů říš,

proč vždycky svědčí ti i na pravdu i báji,

proč při tom v prsou vzdech a slzu v oku tají –

ty netušíš.

Proč drsný bratr tvůj při tobě beze hlesu,

a bílou rukou svou když biješ do klávesů,

proč sedne blíž,

ty, jež v té mírnosti zříš lásky paprsk stálý

a nikdy soucit snad a nikdy tajné žaly –

ty netušíš.

A na procházkách svých když na tmavé zříš lesy,

na nivy, zahrady, kde ptáci pějí v směsi,

a šťastna díš:

„Jak krásný je ten svět, jak sladko na něm žíti!“

proč oko matčino se vždycky vlhce třpytí –

ty netušíš.

A družek tvojich rty, ty věčně klevetivé,

a bystré zraky jich, ty stále závistivé,

– když ty se stkvíš –

proč jméno nechají tvé čistší nad lilii,

proč mlčky šperky tvé i šaty opomíjí –

ty netušíš...

Ó krásná, život tvůj je hoden závidění,

ty neznáš bolestí, ty neznáš utrpení,

být šťastnou smíš

a želet nezbude ti žití času ani,

smrť bez muk dotkne se jak tichý sen tvých skrání,

jejž netušíš.

A věř, že po letech ti, co teď litují tě,

nad tvojím hrobem pak svou hlavu skloní, dítě,

ku zemi níž

a žitím sklamaní a radostí všech syti

že s trpkou závistí jen smutně budou zříti

na tichý růvek tvůj a kříž...