Dívce, jež mi růži hodila.

Kdys k večeru kol tvého okna, duhy proud v něž metla

zář zlatých červánků, já kráčel, v hlavě dumný rej, –

tvůj z okna vykláněl se ozářený obličej,

a v bílé, teplé ručce tvojí temná růže kvetla.

My zřeli se – a v tváře nach nám vespol duše vzlétla,

a z ručky tvé v mou hlavu, jížto vířil chmurný rej,

ta tmavá růže smekla se jak paprsk v beznaděj –

a v ráz v mé hlavě bylo plno vůně, štěstí, světla.

Pak nezřeli jsme se víc. Od těch dob zas mnohé klamy

a mnohá bouř se s mračen osudu v mou hlavu schvěla, –

však ty dlíš, sladký zjeve, mezi mými vzpomínkami.

Já vím, že žiješ a máš tuchu útrap mých a tísní;

a jako před lety tvá touha růží mého čela:

tvá duše ho dnes konejšivě dotkla se tou písní.