DÍVCE, KTERÁ SE NA MNE USMÁLA.

Ty dítě nevinné, tak plné snů a touhy

a slunných záchvěvů a v očích sladké záře,

jak slunce vítám tě. Buď s bohem na věky.

Jdi. Chci být sám a sám a cíl můj daleký.

Můj cíl, můj cíl, můj cíl! – Hle, západ už se stmívá

a bude dlouhá noc. Jdi. Půjdeš za červánků

a já jen z daleka a tiše jako v snech

se nazpět ohlédnu. Jen dál mne jíti nech.

Ty’s dítě. Ty jsi květ. A já jdu krajem pustým

a v sněhu zapadlým. Mé stopy vichr zavál

a příští zavane. Tvou čistou duši v ráz

by jíní pokrylo a spálil by ji mráz.

Buď s bohem na věky. Tvé sladké pousmání

dál v duši bude spát. Tam nikdy nevymizí

ten světlý paprslek. V ten kalný žití proud

a vášní bařiny on nesmí zaniknout.

Jdi. Duch můj s tebou jde. Tvých očí tichá záře,

to luny mlčící je paprsk zádumčivý,

jenž tichý, zářící za zimní noci táh’

po cestách zavátých a moře na vlnách.