Dívce na Visle.

My v života tom burném proudu

se nesetkáme vícekrát;

mne od tebe rmut na vždy dělí,

a marně naděj srdci lháť.

Jen jednu uroním ti slzu,

a vložím do ní všechen bol,

jenž nakupil se v hrudi valem,

a lavinou mne kácí v dol.

I ty mně jednu slzu věnuj,

a posaď na Visly se břeh,

plač do ní pláčem holubiným,

svou slzu proudem téci nech.

Mou v moře Labe odevane,

tvou Visla smete v okeán,

tam obě obejmou se bratně,

a splynou v jedné kapky stan.

Tu kapku oblak v sebe pojme,

a vítr zanese ji zpět

nad rodné tvojí půdy nivy,

kde žití tvého teskní květ.

Tam v háji jedno klidné místo,

a konvalinky rostou tam –

když slunko jarní v bor se noří,

jest lásky nejkrasší to chrám.

Ta slza kapka rosou skane

v těch luzných dítek bílý květ,

a rozechvěje k libé vůni

jich něhu dychající ret.