Dívce s míčem.

V stín stromů v starém usedl jsem parku,

kde na trávníku paprsky si hrály

a v listí pták si zpíval neviděný...

A přede mnou si pestrým míčem hrálo

děvčátko malé – sedm let snad bylo –

A bylo krásné v bílém obličeji,

jenž ověnčen byl zlatoplavým vlasem –

tak andílků se smavá líčka kreslí,

jak obetkána oblaků jsou zlatem – –

Pod ručkou její bílou a tak útlou

míč od země se odrážel a skákal,

a letěl výš a sotva v dlaň jí dopad –

již nad hlavou jí zapestřil se v letu.

Tak hrálo si to krásné, dítě smavé –

a náhle, žel, míč padající na zem

o kámen ostrý narazil se prudce –

a marně ručkou bílou a tak útlou

se namáhalo, aby skákal zase

jak dřív – míč nemotorně dopad

a ležet zůstal – neb v něm díra zela – –

A do ruček je vzalo dítě smutno

a dívalo se v místo poraněné,

a rtíkem dulo do obliny splasklé –

však marno všecko – míč byl k nepotřebě.

Pak rozlobeno, mrštilo jím v trávu –

ať leží tam, když nechce více skákat –

a nožka její jakby křídlo měla,

již v svižném kroku pospíchala odtud,

by zase jinou zábavu si našla.

Já za ní zřel – a před zraky mé duše

já náhle viděl krásné, dítě smavé,

však starší bylo o deset as roků –

A bylo rovněž krásné v obličeji,

jež ověnčen byl zlatoplavým vlasem –

jak andílci se v zlatém mraku kreslí –

A toto dítě s mým si srdcem hrálo,

je na zem vrhlo a zas do výšiny –

tak hrálo si to krásné, dítě smavé,

až náhle srdce moje ranil kámen –

to bolest byla, že mě rádo nemá –

A jak to dítě, tak i ona krásná

mé srdce odhodila poraněné,

„ať leží kdes, já dost si hrála s tebou –“

a odešla, by hru si našla jinou.

To dumal jsem – – – tam v starém stinném parku,

a na pažitu hrál si paprsk zlatý,

a v listí pták si zpíval neviděný,

a v oči moje tichá rosa padla. – –